Prohrabuju se materiálama ze školy, něco třídím, něco se učím, něco zakládám do police... A tak se mi pod ruky dostal text z tvůrčího psaní – příběh podle fotografií. Měli jsme za úkol vystříhat si cca 10 obrázků, nějak si je poskládat a podle nich stvořit příběh. A tak jsem jeden sepsala – ten vám sem vkládám, alespoň malé oživení na tomto ospalém blogu. Teď mám ještě míň času, než jsem sem psávala a stěžovala si dřív, snad už bude únor klidnější... i když... -

... co odstavec, to jeden obrázek, můžete si je představovat :)

OKNO

Stojíš před otevřeným oknem, stojíš na špičkách a přemýšlíš. Skočit – neskočit – letět – anebo to vzdát? Honí se ti hlavou 12 000 myšlenek, všechny obavy, starosti i očekávání.

Kdesi v dálce vidíš, jak se z hlubin vynořují obrovská chapadla tobě známé nestvůry. Stojíš jako přikovaná na bílém parapetu a nezmůžeš se na odpor. Všichni jako by toužili po senzaci a tvoji nestvůru si fotí, usmívají se a čekají, co se bude dít dál.

Myslíš na nedávnou svatbu v bílo-černo-červeném provedení. Usmíváš se ještě ze svatební fotografie, aniž bys cokoli tušila, a zdá se ti, jako by na obrázku byla jiná žena, klidnější, vyrovnanější. Držíš pevně svého manžela, pod vámi v hloubce nazelenalé vody odpočívá rostoucí nestvůra.

A pak se to najednou všechno zhroutilo. Hesla zabalená do dárkového balení z voňavého klišé jsou vyrytá po všech stěnách tvého života, ale stávají se připomínkou tvé noční můry. Kdosi v tobě se ti vysmívá, nechceš dát najevo svůj strach, ale vidíš, že strach tě vždycky přečůrá.

Jdeš dál ve svých myšlenkách a najednou se vidíš výš, než bys měla být. Máváš všem těm, kteří ti nevěřili, a s pocitem zadostiučinění si naivně myslíš, že tato sranda nebude mít za pár vteřin žádné následky. Omyl, tam dole kdesi v davu pořád roste nestvůra, chce se ti zvracet...

Je s tebou i teď, kamarádko, ještě’s zdaleka neodjela pryč od toho všeho. Hudba v uších a míjení ukazatelů směrů... Ocitla ses sama na dlouhé silnici do neznáma – řídíš si přece svůj život, tak se rozhodni a už je nenapínej!

Přemýšlíš. Stále nemůžeš uvěřit tomu, že je to realita. Na stole pár rozházených vzpomínek a nedopitá láhev vína.

Strašák se objevil a nikdo ho nezval. Červenýma očima probodává tvou duši a čeká, až se rozdrtí. Cítíš tu zimu, která přišla spolu s ním, ale hodláš mu čelit do poslední – rozhodné – chvíle.

Stojíš mu tváří v tvář, co jeden pohyb tvých ramenou, to stejné odrazí se u něj. Nemůžeš mu uniknout, protože tě vždycky dohoní. Uhýbáš pohledem, ale když se zkusíš poohlédnout zpátky, stále se dívá.

Zavíráš okno, je zima. Záclony jsou pověšené, usedáš na ustlanou postel a znovu si pročítáš ty hořko-sladké řádky, musíš se zoufale smát... Skočit – neskočit – letět – anebo to odložit --- říkáš si: koho sakra napadlo dát mi jako svatební dar tandemový seskok??!